Leden 2012

odsun

29. ledna 2012 v 15:26 | Vladimír Matička
Brzy pak nastala doba, kdy lidé seděli tiše doma a báli se nahlas mluvit o některých věcech, těch protiněmeckých.
Jistá úleva pak přišla s květnem 1945. Počátkem měsíce, osmého, se zde objevili Poláci. Osvobození. Osvobození, konec války, a začátek perzekucí. Měsíc tu byl klid. Pod kontrolou to tu měla Rudá armáda a Poláci. Potom přišli partyzáni, česká armáda. A s ní počátek konce sudetských němců.

výpověď pana Gerharda D.: "V roce 1945 jsme museli opustit dům i majetek za půl hodiny. Bylo mi tenkrát 8 a všechno si pamatuji. Pro rodiče to bylo velmi těžké... Ti co k nám přišli nám na stůl položili pistole a řekli nám: ´Za půl hodiny musíte ven, všechno tady necháte.´ Obyvatelé Georgswaldu byli pilní a přičinliví. O Češích se říkalo, že to jsou cikáni, kteří obsazují naši zem a nás z ní vyhnali. Před vyhnáním bylo Georgswalde pěkné a čisté město, s obyvateli v počtu 10.000-11.000. ... V květnu 46 byl pak velký odsun. Lidé se museli shromáždit ve Střelnici, pak je odvezli náklaďáky do Šluknova. Potom všechny odvezli nákladním vlakem do Regensburgu."

na foto vlevo - uprostřed - odsunová vyhláška tehdejšího Georgswalde


51.setkání vysídlených obyvatel Jiříkova a Filipova

26. ledna 2012 v 10:53 | Vladimír Matička
Když vyprávím svému sousedovi o tom, z jaké cesty jsem se po víkendu vrátil, jen
suše poznamená: "Takže ste byli za fašistama z Landsmanšaftu!" Snažím se mu vysvětlit, že
ti lidé, které jsme o víkendu potkali, byli kdysi jen malé děti, ale nepochodím. Na argument,
že je taky komunista, protože ve straně byli jeho rodiče a prarodiče nereaguje. S takovým a
podobnými argumenty se setkávám prakticky denně a nejen na ulici, ale i na úřední půdě. Ale
zpět na začátek.
V sobotu 7.5.2011 jsem spolu se svým kamarádem a jiříkovákem navštívil setkání
původních obyvatel Jiříkova a Filipova, kteří se již 51 let pravidelně scházejí v hessenském
Gladenbachu. Tito dnes již pomalu zapomenutí a opomínaní jiříkováci byli donuceni opustit
jako děti se svými rodiči a prarodiči v roce 1945 svou vlast. Jejich rodiče a prarodiče, kteří
nesli skupinovou vinu za zločiny a prohřešky německé říše dnes již nežijí a z odsunutých dětí
se mezitím stali dědečkové a babičky.
Před vlastním setkáním proběhla bohoslužba ve zdejším kostele postaveném v roce
1955. Zazněla i jména lidí, kteří se zúčastnili loňského setkání, ale na žádné další setkání již
nikdy nepřijedou. Je to dlouhý seznam. V závěru mše zazněla tradiční poutní píseň určená
Filipovu, Filippsdorfer Wallfahrtslied. Zpívali jsme ji spolu s ostatními. Byl to
nezapomenutelný zážitek. Když je církevní část za námi, má se fotografovat. Skupinové foto.
Namítám, že nemáme právo na skupinové fotografii být. "Hloupost, jste z Jiříkova a tím
pádem na to nárok máte.", zazní od jednoho z organizátorů setkání. Stojíme spolu s ostatními
vpředu v kostele a pózujeme při společné fotografii.
Setkání pokračovalo v zadní přístavbě kostela. Je zde na osmdesát lidí. Mnozí jsou na
tom stejně jako pan E.Borde, který žil v horním Jiříkově. "Byli mi tenkrát čtyři roky. Na moc
věcí si nepamatuju. Ale ukážu Vám, kde jsem bydlel. Náš rodný dům ještě stojí.", sdělil nám
pan Borde a nakreslil do rychle podstrčeného kalendáře stručnou mapku. Tak a podobně
probíhaly rozhovory s těmito lidmi.
Pan K.Wagner, kterému tenkrát bylo devět let si vzpomíná na mnohem víc a
opakovaně nám živě líčí zážitky z osudného dne, 22.6.1945. Bylo to nezapomenutelné, toho
dne poznal hrdinství i zbabělost, hyenismus i soustrast a pochopení. "V devíti letech mi
skončilo dětství.", říká. "Poznali jsme po vysídlení jako děti, co je to hlad. Nemohlo být nic
horšího pro naši matku, než nás posílat žebrat, abychom měli co jíst.", pokračuje v dalším
hovoru. "Stal se ze mě pacifista, nikdy bych už nevzal do ruky zbraň.", pokračuje. "Také
proto jsem odešel na západ, v NDR, kde jsme deset let žili, mně nutili vstoupit do armády.",
končí naši část rozhovoru. Navazujeme mnohdy prvotní i druhotné kontakty, předáváme si
vizitky. Poskytujeme interwiev do novin, fotíme se a máme možnost uvidět staré jiříkovské
prapory, informujeme o svém záměru vybudovat doma muzeum a potížích s tím spojených.
Slunný den končí a my se zase musíme vydat na cestu. Věřím, že naše spanilá jízda za
rodáky z Jiříkova byla úspěšná. Informace získané v Gladenbachu na setkání vysídlených
jiříkováků a filipováků, jsou pro chod muzea téměř neocenitelné a bílá místa v historii se
začínají vybarvovat. Již teď se těším na slíbené návštěvy z dalekého Německa ohlášené na
léto a podzim.

Jiříkovské pověsti

23. ledna 2012 v 13:53
U Korlebauerů v Dolním Georgswaldu také strašilo. Žita a ovsa se tehdy urodilo dost a žně se vydařily. Široko daleko byl ten rok dostatek obilí. Jen Korlebauer se z té úrody netěšil. Každý den se totiž v jeho stodole zjevoval bílý jezdec s kosou na velkém koni a ten kůň mu vždy všechnu úrodu sežral. Korlebauer si s tím nevěděl rady. Jednoho dne mu někdo poradil, aby na té stodole vztyčil kříž. Korlebauer rady poslechl a bílý jezdec na koni se tam už nikdy neobjevil. znáte z Jiříkovských novin únor/2011
Po dlouhá léta pracovala Marie Rieslerová - buď jí země lehká - v Gottlově mandlu. Jednoho dne tam zůstala mnohem déle než obvykle a když se navečer vracela domů, nebylo na ulici ani živáčka. Když potom procházela Poštovní ulicí, zaslechla, jak před ní někdo vychrstnul na chodník kýbl vody. "Taková hloupost", pomyslela si, "teď tím svinstvem budu muset projít" a pokračovala v chůzi. Když ale k tomu místu došla, bylo tam sucho a čisto. V tom okamžení ji zamrazilo a ona vzala nohy na ramena, aby tomu děsivému duchovi utekla.
Křížek u silnice na Šluknovském kopci označuje místo, na němž roku 1765 žena z horního Georgswaldu spatřila plameny požáru, který zažehl úder blesku a do základu vypálil její dům. Ta žena se ten večer vracela od soudu ve Šluknově, kde byla obviněna z krádeže a kde takto přísahala: "Ať mi ještě dnes v noci shoří grunt, jestli tu křivě přísahám!" (podle Lahmera, z Gegenkblätter von Georgswalde) křížek na kopci - foto
více pověstí naleznete na stránkách muzea Jiříkov
zdroj: Erinnerungen an Georgswalde, 2.Band; překlad © Mgr.Vladimír Matička

jiříkovské větrné mlýny

19. ledna 2012 v 20:50
Není tajemstvím, že v Jiříkově stával větrný mlýn. Účetní doklad z roku 1851 uvádí pana Davida Wendlera z č.p.255, majitele větrného mlýna. Týž doklad uvádí v souhrnném přehledu Starého Jiříkova jeden větrný mlýn. Jde o Wendlerův větrný mlýn, který vyhořel na počátku 20.století - roku 1907; o tomto požáru se dochovalo očité svědectví. Jaké ale bylo překvapení, když v souvislosti s požárem Wendlerova mlýna zazněla zmínka o druhém požáru, tentokrát Röttigova, nebo také Teichsacherova větrného mlýna. Röttigův-Teichsacherův větrný mlýn vyhořel o jeden rok dříve, roku 1906. Po roce 1900 tedy byly v Jiříkově hned dva větrné mlýny, nikoli jeden!

O Jiříkově

19. ledna 2012 v 19:33
údolí, obklopen vrcholky, má 605 domů a 4499 obyvatel, 1 c.k. hraniční celní úřad. Je zde pěkný farní kostel sv.Jiří, postavený roku 1725 hraběnkou Ernestínou Harrachovou, s krásným oltářem od Dominika Josefa Kindermanna, škola, dobře zařízený hostinec, nazývaný "Městský soud", a 3 mlýny. Způsob obživy zdejších obyvatel je jako v celém okolí, totiž tkalcovství; toto město je obzvláště proslavené svými jemnými plátny, kterých se zde vyrábí mnoho druhů, vedle všech dalších druhů pláten; vedle toho jsou zde barvírny a továrny na zpracování bavlny a nitě. Počet zdejších továrníků je 40, živnostníků 260 a vcelku se zde zabývá výrobou uvedeného zboží přes 1000 dělníků, které je uváděno dílem továrníky, dílem některými z dvaceti obchodníků do všech provincií monarchie a na trhy.
1.března 1830 byl nově organizován zde se již dříve nacházející institut pro chudé, a toho času vlastní základní kapitál 6688 zlatých. Díky tomu je podporováno 118 chudých podle měřítka jejich potřeb. Roku 1818 zde byly zřízeny na minerálním prameni, který se ukázal jako léčivý, lázně. Tyto jsou čile navštěvovány; stav pramene je ale neznámý. Jiříkov vznikl, zdá se, počátkem 17.století; tehdy vlastnili Jiříkovští dřevěný protestantský modlitební stánek; roku 1756 obdržela obec od Marie Terezie tržní právo; konají se tu 2 jarmarky, které ale nemají velkou důležitost, a jsou navštěvovány asi 80 prodavači; a každé úterý trh. - V sousedství Jiříkova se těží rašelina, a nedaleko odtud, na hranici Saska, je prapůvod Sprévy. Pod zdejší faru spadají: - Nový Jiříkov, 71 domů, 509 obyvatel, západně od předešlého a s ním sousedící; je zde mlýn; obec je obydlena tkalci. - Filipov, ¼ hodiny východně od Jiříkova, 109 domů, 716 obyvatel, na Sprévě.… - Loučné, 88 domů, 613 obyvatel, severovýchodně od předešlého, a s tím sousedící, zde je c.k. privátní továrna na plátno a bavlněné zboží Josefa Pohla, vedle toho vícero malých továrníků a podnikatelů, kteří celkem zaměstnávají přes 400 osob. - Fukov, 129 domů, 690 obyvatel, …
Johann Gottfried Sommer: Království České, Litoměřický okres, 1833


příběh oranžové macešky

19. ledna 2012 v 12:05
Panu Wagnerovi je v současnosti přes sedmdesát let a žije dnes v malebném městu Hann.Münden na soutoku řek Werra a Fulda, na hranici Dolního Saska v Německu. Pan Wagner patří k uznávaným a váženým obyvatelům města, přestože nepatří mezi Mündenské rodáky.
Pan Wagner se narodil v našem městě, v neklidné době 30.let, v učitelské rodině, v domě číslo 176; a zde také prožil své dětství. V té době ale Jiříkov, dříve Georgswalde, vypadal poněkud jinak. Rodný dům pana Wagnera měl štěstí, dá-li se to tak říct, stále ještě stojí na svém místě a vypadá vcelku zachovale. Dalo by se říct, že se zvenku vůbec nezměnil. Červený buk v jeho zahradě stále stojí a Jiříkovský potok kolem něj stále protéká, jen silnice probíhá kolem domu z opačné strany a z jeho sousedství zmizely okolní domky. Jinak nic.
Pana Wagnera postihl osud odsunutých jiříkováků. Spolu se svými rodiči byl ve svých devíti letech odsunut z rodného domova a v té době mu také skončilo dětství. Do svého domova se pak v té době ještě několikrát stihl podívat, tajně - to když ho rodiče posílali domů pro různé věci. Potom až v roce 1968.
Pan Wagner se během svého života zabýval šlechtěním rostlin, patří ke světově uznávaným kapacitám v tomto oboru a za svou činnost byl mnohokrát mezinárodně oceněn. Z jeho rukou vzešla i oranžová maceška - má kořeny v Jiříkově, domě číslo 176.