51.setkání vysídlených obyvatel Jiříkova a Filipova

26. ledna 2012 v 10:53 | Vladimír Matička
Když vyprávím svému sousedovi o tom, z jaké cesty jsem se po víkendu vrátil, jen
suše poznamená: "Takže ste byli za fašistama z Landsmanšaftu!" Snažím se mu vysvětlit, že
ti lidé, které jsme o víkendu potkali, byli kdysi jen malé děti, ale nepochodím. Na argument,
že je taky komunista, protože ve straně byli jeho rodiče a prarodiče nereaguje. S takovým a
podobnými argumenty se setkávám prakticky denně a nejen na ulici, ale i na úřední půdě. Ale
zpět na začátek.
V sobotu 7.5.2011 jsem spolu se svým kamarádem a jiříkovákem navštívil setkání
původních obyvatel Jiříkova a Filipova, kteří se již 51 let pravidelně scházejí v hessenském
Gladenbachu. Tito dnes již pomalu zapomenutí a opomínaní jiříkováci byli donuceni opustit
jako děti se svými rodiči a prarodiči v roce 1945 svou vlast. Jejich rodiče a prarodiče, kteří
nesli skupinovou vinu za zločiny a prohřešky německé říše dnes již nežijí a z odsunutých dětí
se mezitím stali dědečkové a babičky.
Před vlastním setkáním proběhla bohoslužba ve zdejším kostele postaveném v roce
1955. Zazněla i jména lidí, kteří se zúčastnili loňského setkání, ale na žádné další setkání již
nikdy nepřijedou. Je to dlouhý seznam. V závěru mše zazněla tradiční poutní píseň určená
Filipovu, Filippsdorfer Wallfahrtslied. Zpívali jsme ji spolu s ostatními. Byl to
nezapomenutelný zážitek. Když je církevní část za námi, má se fotografovat. Skupinové foto.
Namítám, že nemáme právo na skupinové fotografii být. "Hloupost, jste z Jiříkova a tím
pádem na to nárok máte.", zazní od jednoho z organizátorů setkání. Stojíme spolu s ostatními
vpředu v kostele a pózujeme při společné fotografii.
Setkání pokračovalo v zadní přístavbě kostela. Je zde na osmdesát lidí. Mnozí jsou na
tom stejně jako pan E.Borde, který žil v horním Jiříkově. "Byli mi tenkrát čtyři roky. Na moc
věcí si nepamatuju. Ale ukážu Vám, kde jsem bydlel. Náš rodný dům ještě stojí.", sdělil nám
pan Borde a nakreslil do rychle podstrčeného kalendáře stručnou mapku. Tak a podobně
probíhaly rozhovory s těmito lidmi.
Pan K.Wagner, kterému tenkrát bylo devět let si vzpomíná na mnohem víc a
opakovaně nám živě líčí zážitky z osudného dne, 22.6.1945. Bylo to nezapomenutelné, toho
dne poznal hrdinství i zbabělost, hyenismus i soustrast a pochopení. "V devíti letech mi
skončilo dětství.", říká. "Poznali jsme po vysídlení jako děti, co je to hlad. Nemohlo být nic
horšího pro naši matku, než nás posílat žebrat, abychom měli co jíst.", pokračuje v dalším
hovoru. "Stal se ze mě pacifista, nikdy bych už nevzal do ruky zbraň.", pokračuje. "Také
proto jsem odešel na západ, v NDR, kde jsme deset let žili, mně nutili vstoupit do armády.",
končí naši část rozhovoru. Navazujeme mnohdy prvotní i druhotné kontakty, předáváme si
vizitky. Poskytujeme interwiev do novin, fotíme se a máme možnost uvidět staré jiříkovské
prapory, informujeme o svém záměru vybudovat doma muzeum a potížích s tím spojených.
Slunný den končí a my se zase musíme vydat na cestu. Věřím, že naše spanilá jízda za
rodáky z Jiříkova byla úspěšná. Informace získané v Gladenbachu na setkání vysídlených
jiříkováků a filipováků, jsou pro chod muzea téměř neocenitelné a bílá místa v historii se
začínají vybarvovat. Již teď se těším na slíbené návštěvy z dalekého Německa ohlášené na
léto a podzim.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama